Domů >  Peru  >  EXPEDICE PERU

EXPEDICE PERU

 
                                                                                 

Představujeme velmi zkrácené části našich zážitků a dojmů z naší expedice do Peru, za poznáním léčivých peruánských bylin.

   


PERU - obrovská, neprostupná země. Plná tajemných archeologických nálezů. Úchvatná a současně nebezpečná. Země různých klimatických podmínek a obrazů. Mnoha kmenů a nářečí. Má nejvíce ekosystémů, ohromné množství řek, horských ok, termálních pramenů, úchvatné vodopády a kaňony. Přes její území se táhnou nádherné velehorské štíty And. Jeden z nejkrásnějších pralesů světa - Amazonie v sobě skrývá nesčetné bohatství fauny a flory. Zástupců flory je přes padesát tisíc druhů a mezi nimi ohromné množství rostlin s léčivými vlastnostmi. Jen polovina je známa a další čekají na své objevení...


 


Právě chuť poznat pravdu o údajné všemocné síle rostlin z Peru a pravdu o lidech kteří se léčbou pomocí těchto rostlin zabývají byla impulsem naší cesty do And a Amazonie. Odvahu a chuť vydat se na dalekou cestu nám dodal v jednom z našich častých telefonických rozhovorů páter Edmund Szeliga, v Peru známý jako El Padre. Pro mnohé legenda, ale pro ty, kteří se s ním setkali - člověk plný dobra a životní moudrosti. Ve svých devadesáti letech rozdávající optimizmus a životní energii. Dokázal poutavě vypravovat o "svých" Indiánech, kterým posvětil vlastně celý svůj život a od kterých získal mnohá tajemství předávaná po staletí jen z otce na syny.

Naše cesta do této tajemné krajiny byla studijní. Byla velice spontánní i riskantní akcí. Stala se pro nás nezapomenutelným zážitkem.
Náš pobyt v Peru měl dvě úzce spolu spojené části.
Tou první bylo osobní setkání s páterem Edmundem Szeligou a besedy s ním. Po celou dobu našeho pobytu měl na nás vždy čas. Předával nám informace o účincích jednotlivých bylin, jak je nejlépe připravovat, na co nejvíce působí, jak sestavovat bylinné kúry. Naše setkání s tou výjimečnou osobností má obrovský dopad na náš další život, práci a filosofii. Za to mu stále patří náš srdečný dík.



 

Z mého cestopisu:
 
" Dnes máme všichni za sebou další vzrušující setkání s El Padre. Právě v době, kdy jsme byli u pátera Szeligy, dostal telegram. Psal mu pacient vyléčený z HIV a s radostí děkoval. Výsledky měl v pořádku! Oněměli jsme. Páter Szeliga se skromně usmál. A na mou otázku v očích......mi nadiktoval složení bylinné kúry! Mám pocit, jako by se mi do rukou dostalo nějaké velice důležité tajemství! A pro něj je to tak samozřejmé ! "Otče, to je první vyléčený z HIV?" Krátká odpověď: "NE."

Mám s ním výborný kontakt. Určitě nám v tom pomáhá i naše mateřština, protože našim rodným jazykem je polština. Ale často se mi zdá, že spolu mluvíme "z duše do duše". Že rozumí mým myšlenkám. Děkuji mu, že pro mě má tolik času a trpělivosti. S porozuměním odpovídá na moje často se opakující otázky a vysvětluje "zmatky", které mám v tom množství informací. Jak trpělivě reaguje na mou "nenasytnost" vědomostí o bylinách, o džungli. Zpočátku jsem se obávala, jak bude reagovat na to, že se chci v takové rychlosti dozvědět to, co on poznával během svého dlouhého života. Ale během našich setkání sám tyto obavy rozehnal. Jsem pod vlivem jeho osobnosti. Těším se na každou chvilku s ním... S kým dnes můžete tak otevřeně hovořit, ve světě plném podvodů, lží, egoizmu a předvádění se? Těší mě i jeho samotná přítomnost, to teplo, ten klid a upřímnost jaká z něho vyzařuje... Jako bych se ocitla v jiném světě...Chtěla bych v tom světě zůstat. Ale jsem si vědoma toho, že se budu muset vrátit. Ale budu bohatší o zkušenosti a vybavena silou a odvahou. Odvahou k tomu, abych žila poctivě a zodpovědně navzdory tomu, co se děje okolo mě. Děkuji Prozřetelnosti, že mi dala možnost setkání s El Padre. Že jsem mohla nejen načerpat informace o bylinách, ale také nasát plnými doušky jeho filozofii. Jeho dnešní slova byla výjimečná. Odebírám je jako požehnání mé budoucí práce: " Čiň dobro a vždy pracuj poctivě. Když budeš mít odvahu, dobrou vůli, poctivost a lásku v srdci , pokonáš všechny překážky. Protože Prozřetelnost rozhodla, aby věci poctivé byly více použitelné, prospěšné a trvalé. A pamatuj si, že jen z dobrého se rodí dobré". Cítím, vím, že ta slova mě budou provázet do konce života.

A tak není divu, že dnes mám hlavu plnou dojmů...Nemohu na něj přestat myslet.
Hledím na jeho postavu a nemohu se vynadivit. Přede mnou sedí člověk, který spolu spojil dva tak odlišné světy. Zbudoval obrovský most. Na jedné jeho straně jsou lidé hrdí na raketový rozvoj civilizace, která je ale čím dál více odtíná od toho, co je může zachránit.... Na druhé svět prostých, chudých lidí, žijících však v přirozeném souladu s tím co je živí a léčí. A je to ta strana, často pohrdaná, která nám podává pomocnou ruku. A on každému z těch světů přinesl dary... 

 
 
  Vím, že ta slova nás budou provázet...

                 

 

El Padre - čas pro nás...                                   a teď čas jet za nemocnými...
                            

Pro mne je jeho činnost neobvyklá, téměř senzační a pro něho: každodenní chléb vezdejší.
Kdybych měla pátera Szeligu nazvat jedním slovem, tak jakým...? Už vím. NADĚJE. CHODÍCÍ NADĚJE, kterou předává jiným. Každý den, bezustání. On ví, že NADĚJE je to poslední, co v člověku umírá... On skutečně žije jen pro druhé... A možná právě v tom je ukryto tajemství jeho dlouhého života?

Moje hlava se snaží zpracovat to množství informací. Pinco-pinco...., Flor de arena...., Hercampuri...., Manayupa.... - všechny byliny čistící, ale každá jinak. Zní v ní melodická ozvěna těch exotických názvů rostlin, trochu tajemně ale tak nadějně! Hlavou mi letí tolik myšlenek! Ještě že mám poznámky a kazety!

Konečně jsem v našem pokoji. Moje unavené tělo padá na lůžko. Nemám už sílu ani být zvědavá, o čem zbytek naší "expedice" živě diskutuje v salóně. Toužím konečně dohnat ten spánkový dluh posledních dní...Začíná mě objímat laskavé ticho...ne však na dlouho...

Do pokoje náhle vpadá Marek. "Povedlo se" volá. "Zabalte si sebou nějaké věci na pár dní. Teplé do hor a letní do džungle. Konečně uvidíte, jak byliny rostou v přírodě. Santos se rozhodl jet s námi do Huanuco a Pucallpy. Vyjíždíme za hodinu!" Nemám na výběr. V rychlosti balíme..."



A tak začala druhá část naší cesty za poznáním. Poznání rostlin, školení a návštěvy ministerstev, výzkumných a šlechtitelských botanických stanic a zdravotnických zařízení... Prvním velkým zážitkem bylo setkání s indiány kmene Kechua. Byli našimi znamenitými průvodci po stráních vysokých And a učili nás hledat byliny v místech jejich přirozeného výskytu. Byliny, které jsou po celá dlouhá staletí využívány jako léky, které jim dává Matka příroda. Dává jim vše potřebné a očekává za to, že ji budou ctít a budou s ní žít v harmonii.

Z mého cestopisu:


..."Je pozdní večer. Sedíme v autobuse z Limy do Huanuco. Na to, co jsem dosud viděla, je docela luxusní. Pohodlné sedačky i místo na natažené nohy. A...toaleta! Čeká nás dlouhá noční cesta přes průsmyk v Andách i nevšední zážitek: překonání téměř 5.000 metrů nad mořem!

Jaké to bude? Jsem plná vzrušení. Chvílemi cítím chvění v těle. Možná trochu z nevyspání, možná z množství dojmů. A možná částečně tuším, co na mě čeká...

Autobus je plný místních. Jsme jedinými cizinci. Stevardka v autobuse dohlíží, abychom všichni seděli pohodlně. Je příjemně. Jen Mirka jako obvykle musela způsobit rozruch. Její nadměrná výbava na cesty do And i džungle nechce zůstat na polici nad sedadlem. A tak nejprve deštník (prý na hady, co padají ze stromů) a v zápětí její adidasy padají na hlavy manželského páru s miminkem v náručí. Dusno, které povstalo se však po chvíli vytrácí, Mirka se konečně uvelebila a můžeme začít dřímat...

Nemohu usnout. Hlavou se mi honí myšlenky. Ještě jednou si ve vzpomínkách promítám rozhovory s páterem. S velkou zvědavostí také očekávám setkání s rostlinami. Úplně jsem ale zapomněla, že nejdřív mě čeká jiné setkání. S nadmořskou výškou! Ale ta už o sobě dává vědět sama. Najednou mi začíná být strašně zle. Motá se mi hlava, začíná být dusno a je mi dost nepříjemně okolo žaludku. První myšlenka je: O Bože snědla jsem něco špatného, co teď bude?! A je mi čím dál hůř. Přidává se k tomu i hrozné nutkání.... ani nevím, jak jsem se ocitla na WC. Byl to hrozný pocit. Něco podobného jsem v životě nezažila! Myslím si že umírám. Můj organizmus mě vůbec neposlouchá, ztrácím nad ním kontrolu. Myšlenky se soustředily jen do oblasti žaludku... a on se chová tak, jako by se chtěl z těla evakuovat současně oběma konci... a to ještě ve velké panice! Je to strašné.... Jako by z dáli zbytek mého vědomí zaznamenává bušení do dveří a rozpačitý hlas Ivony. A tak si dál onu "místnůstku" střídavě půjčujeme. Bledé, napůl v bezvědomí klepeme jedna druhé na dveře. Rychle, rychle teď já... Pokaždé mám obavy, zda tam ta malinkatá mísa ještě je... Po chvíli (nevím jak dlouhé) k nám přichází záchrana. Stevardka nám něco podává a ukazuje, abychom to přiložily k nosu a dýchaly. Je to kousek vaty namočený v nějakém strašně smradlavém alkoholu. Díky těm hrozným pocitům se však nebráním. Alkohol normálně nenávidím, ale teď jsem vděčná a vdechuji to jako jedinou záchranu. Vatu dostávají všichni. Vidím ale že jsou mezi námi i tací, co si spletli otvory...a chtivě to sají..

Nevím jak dlouho to trvalo, ale po chvíli zase začínám vnímat okolí. Mužská část naší výpravy se dělí se svými pocity. Prý se jim zdálo, že se mozek bude katapultovat z místa, které mu do teď patřilo a ztráceli nad ním kontrolu..
Nevím, zda to je tím alkoholem, ale všichni už jsme zase v pořádku.

Tak to bylo naše setkání s výškou právě pět tisíc. A to jsme vyjeli přímo od hladiny moře! Máme za sebou vysokohorský křest i první poznání And.

Na jednu stranu je škoda, že nejedeme ve dne. Přišli jsme o nádherné výhledy. Ale z druhé strany dobře že jedeme v noci...Ty nádherné výhledy jsou lemovány strašlivými propastmi. Čas od času do nich padá nějaký autobus, takový jako náš, plný cestujících... Ale my jsme měli zůstat naživu, aby nás neminuly věci příští...

Do Huanuco přijíždíme ráno. Jsem úplně vyřízená. Bojím se, že dneska už nebudu schopná někam jít. Bojím se to komukoli říct. Vím, že dnešní plán je náročný. Mě se chce spát a brečet únavou. Dobrý Santos nám přináší klíče od hotelového pokoje. Je to hotel jeho švagra. Čistý a klidný. Jeden pokoj pro nás sedm. Ale nám připadá jako palác. Určujeme pořadník do koupelny. Podařilo se mi smýt alespoň část únavy. Padám na lůžko. Možná se mi podaří si alespoň na pár minut zdřímnout...
Volají mě na snídani...

U snídaně je veselo. Mezi kuchyní a naším stolem běhá číšník. O tom jak je vzrušený svědčí jeho neustále mírně vyplazený jazyk. Každý z nás objednává to, co pochopil že se dá sníst. A číšník běhá s talíři a neustále přináší...míchaná vajíčka... míchaná vajíčka... a míchaná vajíčka. Asi úplně ztratil hlavu...Byla výborná. Na mě vyšly dvě porce. Nakonec to je jídlo, které nám je z celé nabídky nejbližší...

Před hotelem čeká starší mikrobus. Ještě dříve než jsme se stihli do něho naskládat se spustil vydatný déšť. Přišel náhle a nečekaně. Že by už začalo období dešťů? Všichni nám tvrdili, že je ještě brzy. Za malou chvíli se náměstíčko v Huanuco mění v potok. Santos něco říká řidiči, a po krátké jízdě se stáváme senzací na malém tržišti.

Santos pro nás objednává gumové holínky a igelitová ponča. Na tvářích domorodců se pomalu mění ostražitost ve zvědavost. A dokonce i radost. Tolik zákazníků! A ještě jakých! Stále odvážněji překonávají vrozenou nedůvěru. Nakonec ukazují "gringos" celou kolekci gumáků - čili jeden druh, ve dvou rozměrech. S úsměvem dohlížejí, aby nikdo z nás neodešel neobutý. V jejich monotónním životě jsme na ně "spadli" tak nečekaně, jak na nás ten déšť.

Náhle slyšíme, jak se šumotem deště prodírá nějaká nám známá melodie. Ruská "Kaťuša"! Tady? Na tržišti v Huanuco? Rychle se však stává podnětem ke všeobecnému veselí. Domorodci ztrácejí i zbytky nedůvěry a snaží se nám prodat i to, pro co jsme nepřišli. Kdoví odkud se vynořují jakási košťata, štětky, metličky, kartáče, smetáky, násady... Jeden přes druhého se nám snaží nabídnout provázky, provazy, jakési nádoby... věci o kterých jsme v Evropě dávno zapomněli. A to vše hudebně podloženo melodií světoznámé Kaťuši. Teď už jsme centrem všeho dění.

Nějaká bezzubá indiánka ke mně přivádí dvě děti. Dívám se tázavě na Marka. Jsou to sirotci. Matka zemřela a otec tragicky zahynul. Prosí o almužnu pro ně. Sevřelo se mi srdce. Ruka sama vklouzla do peněženky...Atmosféra začíná být téměř rodinná. Smějeme se a křičíme jeden přes druhého. Je vidět, že Santose tu znají a váží si ho. On ale přerušuje zábavu a velí: vamos, vamos... Andy čekají!

                                                             
  

    Andy čekají...

Mizíme z tržiště jako hejno ohromných netopýrů. V nadměrných gumákách, a jako křídla vějících pončech na ramenou. K autu nás doprovází utichající "Kaťuša".

Jedeme na setkání se stráněmi And. Myslím ještě na ten nový zážitek. Jestli existují andělé - strážci měst (a já v ně věřím), tak Huanuco ho určitě má. Zcela jistě uviděl, že v našich kapsách nečinně zahálí dolary a přivolal déšť. Domorodce vytrhl z nečinosti plné očekávání. Pomohl jim k výdělku, o kterém se jim ani nesnilo. Nám zase dovolil odnést si odtamtud nezvyklé "suvenýry"... a šanci pomoci druhým. Ano... Déšť Pánaboha padá na všechny!"....


Teď už nic nebránilo naší cestě do hor. Byli jsme vybaveni. V Andách nás provázel pocit, že jsme se setkali s velmi starou historií. Tiché, hrdé, majestátné štíty o ní vypráví, jsou jejím svědectvím. Setkávali jsme se ale také s neuvěřitelnou bídou. Téměř na každém kroku. Od našeho průvodce, a od indiánů kteří nás doprovázeli, jsme se učili poznávat jednotlivé keře a rostliny, jejichž názvy zpočátku zněly našim uším cize. Po krátké době však v našich slovnících zdomácněly. Manayupa, Juan de alonso, Pinco pinco, Cola de caballo...a mnoho dalších. To jsou indiánské názvy rostlin jejichž vlastnosti se domorodci naučili využívat před staletími. Měli jsme neobvyklé štěstí. Našim hlavním průvodcem peruánskou přírodou byl Santos. O jeho odbornosti nebylo pochyb. V jeho upřímných a dobrých očích byl na první pohled zřejmý jeho indiánský původ a jeho jméno zdobily dva tituly inženýra - chemie a biologie. Stál u zrodu university v Huanuco a celý svůj dosavadní život zasvětil léčivým rostlinám a péčí o ně.

Z mého cestopisu:

..."Náš mikrobus se pracně vzpíná klikatými stezkami do hor. Dolů se raději nedívám, nechci aby mi strach kazil radostný pocit. Neuvěřitelná podívaná. Červená země porostlá spoustou rostlin. Největší dojem budí agávy. Jsou jich stovky a možná tisíce. Zdá se, jako by jejich dlouhé stonky květů sahaly do oblak, dotýkaly se nebe.

Jeden z těch květů Láďa natáčí. Zdá se, že nemá konce. Všichni utichli. I Mirka utichla. Na Santosovi je vidět, že je pyšný. Pyšný na svou překrásnou zem i z toho, že se s námi může podělit její krásou. Nevím, kam se dříve dívat. Vlevo, vpravo, před sebe, za sebe....všude nádhera.


 

neobyčejné agávy...


Únava je najednou pryč. Cítím, jako bych se vznášela radostí a dojmem. V tom stavu přijíždíme k nějakému hospodářství. K nějakému velice chudému obydlí. Hliněné čtverce bez dveří a místo oken jen otvory. Tak takovou chudobu jsem ještě neviděla. Jediným bohatstvím byla za nohu uvázaná prasnice s mladými prasátky...Srdce se mi sevřelo. Vidím, jak se domácí srdečně vítají se Santosem. Je vidět, že ho jeho návštěva těší. Santos nás vzájemně představuje. "Jsou to Kechua. Žijí tu osaměle. Jedna velká rodina. Občas pro mne sbírají byliny. Snažím se jim pomáhat."...


 
  Kechuanský domov...                                                   ...a jeho obyvatelé


Dívám se na ně s obrovským obdivem. Dírou místo dveří je vidět, jak nějaké děvče sedí na zemi a tká cosi jako předložku nebo kobereček. Osnovu má přivázanou k háku ve zdi... Kolem ní jsou asistenti v podobě malých dětí. Běžný rodinný život.

Zvědavost mě žene blíže. Přistupuje ke mně stará, bezzubá indiánka a s nataženou rukou cosi opakuje. Rozumím z toho pouze "mamita"...

Moje ruka se zanořuje do kapsy. Ještě v Limě jsem rozměnila větší bankovky na drobnější. Už jsem si zvykla, že často sahám do peněženky. Ale tady, v té bídě, jsem nechala všechny. Myslím, že i to co jsem dala, je jen kapka v moři jejich potřeb. A my jsme asi první Evropané, kteří se k nim dostali...

"Gracias mamita, gracias mamita" vytrhly mě ze zamyšlení její opakované díky.


 

                              Běžný život….


Mužská část rodiny Kechua už připravuje slavnostní přivítání. Svolali všechny, včetně žen a přinesli nějaký nápoj. K tomu starý, plastový kelímek. Společně s lahví začíná kolovat v kruhu, do kterého nás všechny ustavili. Dívám se, jak každý po vypití obrací kelímek vzhůru dnem... Nevím proč... Snad ukazují, že všechno vypili nebo dávají zbytek zemi či duchům předků? Nevím. Myslím jen na to, jak se budu tvářit já, až na mě přijde řada. Po obličejích ostatních z naší výpravy vidím, že Johny Wolker to rozhodně není. Ale couvnout se nedá, utéct také ne... A už je řada na mě...Před zraky všech se chovám úplně nepochopitelně. Sotva jsem zvlhčila ústa v kelímku, začínám mlaskat jak p.... na bukvicích...Zdálo se mi, že jim tím udělám radost a ukážu jak mi chutná. Vyšla jsem z toho jako idiot... Chuť to byla strašná, pálilo to, smrdělo a nedalo se polknout... a já u toho mlaskala... Jako obvykle však Santos zachraňuje situaci. Jsem mu vděčná a obdivuji ho za jeho soucit s druhým.
Koutkem oka vidím, jak Marek uzavírá s jedním z indiánů nějaký obchod. Za peníze které mu dává dostává igelitku plnou nějakých zelených listů. Myslím si - určitě už nakoupil nějaké vzácné byliny!

 

                                                                                                      
 

Santos znamená: "Ten který pomáhá bratrům"
 

Výš, do hor, se už vydáváme pěšky. Doprovází nás dva domorodci. Jdou s námi na nejbližší stráně, dál už půjdeme sami. Konečně začíná poznávání rostlin. Santos mi ukazuje cosi podobné kapradí. "To je Cuti-cuti", vysvětluje. "A tam výš roste Hercampuri. A ty keříky vlevo jsou Pinco-pinco".....

 
                            
  Kechua...naši průvodci                                 Pomalu se škrabeme výš a výš ...

Je na něm vidět, že je ve svém živlu. Je inženýr biologie a je synem téhle země. Rostlinám rozumí jako málo kdo. Podílí se i na výzkumech jejich pěstování v různých půdních podmínkách. Proto si také dobře rozumí s páterem...Jdeme klikatými stezkami stále výš a výš.


Začínám pociťovat strašnou únavu. Aha, mám krizi, myslím si. Začíná se mi špatně dýchat a nohy, které začínají být zdřevnatělé, odmítají poslouchat. Rozhlížím se po ostatních... Marek všem rozdává listí z igelitky. "Musíte to žvýkat, jinak to nezvládnete". A tak to tedy ne! Rozhoduji se, že za nic na světě nebudu brát do pusy nějaké syrové listí. Vzpomněla jsem si i na varování o hygieně..
                                    
Dochází mi dech. Moje svaly mě už vůbec neposlouchají. Jsou úplně ochablé a těžké... Zdá se mi, že už nemohu udělat ani krok. Najednou zbytkem vědomí registruji, že jsem zůstala úplně sama. Na konci a v koncích. Sama v těch nekonečných horách. Všichni jsou už daleko. I můj Láďa... Nevšimli si, že s nimi nejsem?! Hrůza!!! Nemám už síly ani volat. Cítím, že se začínám někam ztrácet... Posledním zbytkem vůle jsem donutila moji ochablou ruku nacpat ty hnusné listy do pusy... "Žvýkat, ne polykat!", zní mi v uších. Žvýkám zbytkem sil a lapám po dechu jako ryba na suchu...A najednou cítím, že ty odporné listy jsou zázračné. Ani nevím, jak jsem se ocitla při ostatních. A dále už šlo všechno jak na drátku. Celé odpoledne, až do večera, kdy už zbytek expedice ztrácí síly, běhám po stráních jako kamzík!


  
      běhám jako kamzík!   za...                                      ...Poklady Inků.



Díky tomu jsem zažila něco, co ve mně zůstalo na vždy. Podivné setkání. Bylo to na stezce Inků...
Sama stezka na nás udělala velký dojem. Prastará, dlouhá cesta přes hory, lemovaná kamennou zdí. Tichá, majestátní, tajemná...Cítím vůni historie... Mám dojem, že nás provází něco neviditelného... Ta atmosféra se dá jen těžko popsat. Jdeme mlčky.




  Stezka Inků...                                                                     a jejich potomek...

Celé naší výpravě viditelně dochází síly. Já ještě čile šplhám po stráních. Chci vidět co nejvíce, nasát to do sebe. Najednou jsem na stráni spatřila mladého chlapce. Stál a díval se na mě. Byl sám. Nevím, jak se tam objevil. V jeho očích bylo vidět překvapení, ale zakrýval je hrdostí. Na můj úsměv nereagoval. Nereagoval ani na dolary. Díval se povznešeně jako vládce hor. Potomek Inků - proletělo mi hlavou. Dlouhou dobu jsme se dívali vzájemně do očí. Ani se nepohnul. Bylo v něm cosi majestátního. Zatoužila jsem mít jeho fotografii, abych měla jistotu, že to nebyl žádný přelud nebo duch. (Fotografie se povedla, ale jistotu nemám dodnes). Jediné co vím bezpečně je to, že potomek Inků to byl!

Přiblížil se večer. Musíme se vrátit dolů. S sebou odnáším nezapomenutelné vzpomínky na setkání s Andami. V tak krátkém čase tolik dojmů! V myšlenkách si znovu vše přehrávám. Pohled na velké kaktusy, po kterých leze množství malých broučků. Marek se Santosem je berou do dlaní a mačkají... Zůstává po nich krásná karmínová skvrna. Ti broučci jsou velmi cenní. Výborný obchodní artikl. Indiáni je sbírají a prodávají americkým firmám, které je používají jako přírodní barvivo kosmetických přípravků. Nejčastěji se tím barví rtěnky!...V jedné chvíli jsem se rozhodla: rtěnku už nebudu používat!.."          
                                                 

Setkání se stráněmi And bylo pro nás nezapomenutelným zážitkem. Ale na nás čekala Amazonie. Druhá část výpravy za poznáním rostlin. Byla velmi riskantní cestou dobrodruhů do nitra deštného pralesa. Jinak než velkým dobrodružstvím se nedá nazvat naše jízda přes džungli.

Z mého cestopisu:

...."Musíme se dostat co nejrychleji do Pucallpy a tam přes Ucayali do džungle. Santos si prodloužil volno a pojede s námi. Mám z toho radost. Jednak Santos je výborným znalcem bylin ale hlavně v jeho péči se cítím bezpečně. Je takový klidný a vyvážený... Marek je velký dobrodruh. Je pravda, že všechno tu zná (je čestným členem kmene Ashanincas), ale strašně rád riskuje...
Marek už vymýšlí plán, jak se tam dostaneme co nejkratší cestou. Najmeme dvě auta a jedeme hned teď v noci přes džungli. Prý škoda času na spaní. Na diskusi nám nedal prostor.

                         
Po dlouhém vyjednávání už máme jedno auto. Mirka se v něm uvelebila jako první a hned za ní Ivona, Vladan a Santos. Nevím proč my pak jezdíme z místa na místo a stále přesedáme. "Musíme trochu připlatit", říká Marek. Nakonec nasedáme do nějakého skřípajícího vraku s odpadávajícím výfukem a můžeme se vydat na cestu.
Jedeme v úplné tmě. Za námi jede to druhé auto ale téměř se nevidíme. Po několika hodinách úmorné cesty se před námi objevuje červené světýlko. Zastavuje nás policie a nařizuje odbočit do Tingo Maria. "Ta cesta je velmi nebezpečná ve dne, natož v noci", říkají. Dívají se na nás jako na blázny... Městečko Tingo Maria. Podivný hotel. Na jeho nádvoří klece s divokými zvířaty. Vstup do pokojů přímo ze dvora, pod dveřmi deseti centimetrová škvíra. Venku co chvíli přeběhne velká krysa. Rozhlížím se důkladně po zdech. Pavouky nevidím ale stejně spím jen jedním okem. Druhé se snaží mít situaci pod kontrolou. Marek s Robertem také nespí. Ale důvod mají jiný...Vyprazdňují další láhev Pisca. Ještě jsme nestihli pořádně usnout a už nás jejich zpěv, ale ještě přesněji řev, staví na nohy. Je velmi brzo ráno.
Znovu nasedáme do aut. Před námi je ještě pár set kilometrů cestou necestou přes džungli. Vracíme se na místo, kde jsme v noci sjeli z cesty.


 

Naše cesta přes džungli...                                                         a království Sangre de drago...

Po obou stranách je propastná tůň lesa.Budí obdiv a současně respekt. Čtvrtina cesty je za námi. Místy míjíme opuštěné chýše. Je na nich vidět, že jsou už dlouho bez hospodáře.
Našemu autu občas odpadne výfuk a řidič ho trpělivě přivazuje drátem. To první auto se Santosem je již daleko vpředu. Budou v Pucallpě o hodně dřív. Jsme na cestě sami. Cítím, jak jsme v tom ohromném prostoru malí...V polospánku se vracím k zážitkům z And.
Náhle na
še auto zastavuje. Nečekaně se z křovin vlevo vynořují hrozivé postavy. Vyrostly před naším autem. Po první vteřině překvapení rychle chápu, že to nejsou zástupci fauny. Polévá mě horko. Hlavou mi jako blesk letí myšlenka: poslední okamžiky života. Před našim autem stojí totiž postavy v černých kuklách. Míří na nás ohromnými puškami. Pohled vlevo i vpravo mě ujišťuje, že situace je beznadějná. Z křovin trčí další na nás mířící pušky. Nad nimi černé kukly. Z nich na nás kouká hrozivě několik párů černých očí. Brrr... Kolik myšlenek proletí hlavou v takový okamžik! Najednou také chápu, proč nás včera v noci policisté varovali a doporučili z této cesty sjet.... Proč náš řidič tak dlouho smlouval a měnil auta...
Proč je přední sklo popraskané a v něm tři díry... Po kulkách!.. V hlavě již jenom jedna myšlenka: Pane Bože zachraň nás!....
Zachránil!!!!! Máme ohromné štěstí. "Odvezli" jsme si naše "darované" životy. Stály všechny dolary, které ležely v našich kapsách....
Konečně už hotel v Pucallpě. Ani neuvěřitelně nesnesitelný halas motorových rikš v městečku není schopen pokazit mou radost. Jsme v bezpečí! Marek přináší chladný nápoj: "Musím Vám gratulovat. Projeli jsme šťastně stezku Tupaka Amaru! Žádný Evropan tudy ještě nejel. Nikdo by se neodvážil. Jste první...!" Moje chuť zamordovat ho mě přešla až po deseti minutách."


Z Pucallpy jsme se vypravili přes Ucayali na břeh pralesa. Dál od civilizace a blíž k jeho nitru. Dostat se do samého středu by bylo určitě velmi náročné a nebezpečné. Pro nás i to kde jsme byli bylo neproniknutelnou oblastí. Atmosféra pralesa je úplně jiná než v Andách. Úplně odlišná krajina žijící jiným životem. Hustá, neproniknutelná, s nesčetným množstvím rostlinstva a přerůzných živočichů.

 

Z mého cestopisu:

..."Odcházíme z hotelu. Naše uši dostávají mimořádnou porci decibelů šířících se z rachotících motorových rikš. A s tím rachotem se vydáváme na břeh Ucayali. Do všech přístupných otvorů našich těl se vdírá jemný červený prach. Táhne se za těmito exotickými dopravními prostředky jako stín. A čím dále jsme od města, tím je hustší.

   

"Hromadná doprava"...                                              člun nahradí rikšu...


Docela rádi na břehu velké řeky vystupujeme na pevnou zem. Ale jen na chvíli... Rikše mají nahradit lodě. A vlastně čluny, protože loď to zní moc hrdě. Je jich tam plno. Nerozumím, proč Marek chodí od jednoho člunu ke druhému. Asi vybírá. Ale z čeho, když jsou si všechny tak podobné? Nakonec na nás spokojeně kýve. "Nasedat", zavelí. Polévá mě horko.

Cítím, jak se mi mimo horkého vzduchu po celém těle šíří "husí kůže". Tak malá skořápka na tak velikou vodu?! A ke všemu neumím moc dobře plavat! Ostatní se již ukládají do člunu. Ten se stále více kýve pod náporem dalších těl. Rychle analyzuji situaci. Buď překonám strach a nebo zůstanu sama na břehu řeky. Sama! To už lépe je zahynout společně.
Vyplýváme na širokou řeku. Ta skořápka se nejen houpe, ale její motor vydává i podivné, kašlavé zvuky. I mě je podivně. Zdá se mi, že každý "akord" rvoucí se z toho starožitného zařízení bude tím posledním. Ale nemám jiného východiska. Břeh řeky, pulzující životem je od nás stále vzdálenější a nás začíná objímat ticho. I my umlkáme v pokorném údivu před ohromným majestátem a krásou, která je okolo nás. A díky tomu blahoslavenému klidu se vytratil i můj strach.
                                     

A zase máme štěstí. Náš převozník Cielo, syn plemene Shipibo, je jak se ukazuje pravou pokladnicí vědy o přírodě, je jejím opravdovým synem. Svými znalostmi nám imponuje již ve člunu: "Ty ryby co vidíte, takové trojúhelníkové, tak polévka z nich je to nejlepší na kocovinu. Ty bílé ptáky na břehu (podobné volavkám), tak ty si lidé ochočují a chovají je jako psy. A tady dávejte pozor, tady plavou malé, moc nebezpečné rybky. Jak ucítí krev, dokážou se prokousat pod kůži a nebo využívají různé tělesné otvory. Nebezpečné jsou zvlášť pro ženy...."
Náhle uprostřed řeky vypíná kašlavý motor. Přikazuje nám být ticho a sám začíná vydávat jakési tiché zvuky. Na naši němou otázku Marek tlumočí: "Když bude ticho, uvidíte sladkovodní delfíny". Jsme ticho. Dlouhé ticho... Jako odměna za naši trpělivost se nedaleko nás vynořuje nad hladinu párek delfínů a po chvíli znovu mizí v hloubi řeky. Je to krátké ale vzácné představení. Ne každý má to štěstí vidět "Inie" v jejich přirozeném prostředí....

Jak tak stojíme očarováni, tiše a nehybně uprostřed Ucayali, Cielo nám servíruje další zážitek. Skáče do té teplé a propastné tůně. Po chvíli se s úsměvem vynoří a gestem nás pobízí k následování. Sedíme jak zkamenělí. Žertuje? Provokuje? Ale hrdost vítězí nad strachem. První se odvážila Ivona...                                                                                      

Za ní skáče Vladan a když skočil Robert, zdálo se, že se člun převrátí. Nakonec skáče i Láďa. Ve člunu zůstávám jen já a Mirka. Podle příkladu Ciela se všichni baví v té vodě jako by to byl bazén. Řeka vypadala jako malé moře a oni se koupou právě uprostřed!


   

Tůň Ucayali ...                                                                ..a konečně břeh...

A jsme tu sami. Nikde žádný plavčík-zachránce! Vzpomněla jsem si na ty hrozivé rybky...Jsou tu piraně?"- křičím otázku na Ciela a on s úsměvem kýve hlavou: "Jsou. Ale tam dále, v zátokách. Nemají rády proud". "A krokodýli?" "Také tam". Nijak mě to neuklidňuje...
(V té chvíli jsem ještě neměla ani ponětí o tom, že číhají i jiná nebezpečí. Neviditelná... Třeba taková améba. Malinkatá, ale v těle umí opravdu pěkně vyvádět! A nakonec s námi jako suvenýr letí i do Evropy...)
Opravdové drama nastává v okamžiku, kdy se Robert snaží svých asi 130 kilo dostat zpátky do člunu. Málem nás posílá ke dnu. Přestože se všichni snaží držet rovnováhu, člun se tak nachýlí, že nabírá vodu. Jen společným úsilím Ivony, Vladana i Ciela a nás všech co visíme z druhé strany se daří Roberta doslova vecpat zpět a společně dosáhnout břehu.


S velkou úlevou cítím pevnou půdu pod nohami. Do uší se mi dere směsice různých zvuků. Jak odlišných od těch v Pucallpě. Čím více se blížíme k porostu, tím jsou silnější a rozmanitější. Cítím, že nás čeká něco neobvyklého. A je to tu - stojíme před pralesem! Ohromení mi vyráží dech z prsou. "Tak to jsou plíce světa!" Všechno tu hraje, zpívá, bzučí, šumí, pulzuje...Od země až po vrcholky stromů. Všechno tu žije svým pestrým životem a společně tvoří jeden velký organizmus. Velmi harmonický. Jaká je to nádherná hudba! Zase se cítím tak malinká. Nelze se na to dívat bez pocitu pokory. Možná se trochu cítím i jako vetřelec...
Cielo je teď ve svém živlu. Je vidět, že se cítí a chová jako částečka toho velkého kolem nás. Marek sotva stíhá překládat.

  
 

                                    Cielo - náš učitel přírody...



A Cielo neúnavně vypravuje o každém květu, stromu, keři..."To si rozetřete ve dlaních a natřete na ruce. Nebudou vás kousat moskyti. Na ty mravence je třeba si dávat pozor. Jsou velmi jedovatí. Vidíte tu díru ve stromu? Tam žijí mravenci co nesnášejí světlo a vylézají jen v noci. Teď nám nic neudělají. A podívejte támhle - tak kvete banán. A tam pozor. Ta červená kytka s červenými plody je jedovatá. Nesahat! Ale vývar z kůry tohohle stromu je moc dobrý na trávení...". Jeho znalosti se zdají být tak bezbřehé, jako sama džungle. Je zřejmé, že je jejím synem. Ze všech sil se snažím registrovat všechno co říká. Budí můj obdiv, jsem jako očarovaná.


   
      Velikáni...

Důvěřujeme mu, důvěřujeme mu tak silně, že když navrhne abychom s ním šli na dva týdny hluboko do džungle, téměř všichni bez váhání souhlasíme. Jen ve mně bojuje chuť jít s ním s pocitem zodpovědnosti. V Limě máme domluvena další setkání s El Padre. Láďa tentokrát rozhoduje za oba. Musíme se na příští týden vrátit do Limy.
Cielo dál neúnavně vypravuje o pokladech pralesa. Informací už je tolik, že se mi nedaří je všechny přijímat. Nakonec nás ale prozaický hlad donutil vrátit zpět na břeh. V pobřežní "restauraci" objednáváme nějaké jídlo. Čekáme celou věčnost. Fyziologie pomalu vítězí nad dojmy. Když už můj hlad dosahuje zenitu přinášejí jídlo. Ryba tak páchne, že se nedá vzít do úst. Asi umřela už hodně dávno. Jím rýži a listy nějakého salátu. Všichni se soustřeďují jen na jídlo. Rozhostilo se ticho. Náhle se pod mojí paží vynoří černá, chlupatá a strašně dlouhá tlapa a velikou rychlostí noří dlaň s černými nehty do mé rýže! Tuhnu leknutím. Ale za chvíli se už všichni koulí smíchy. Černá opice! Ale proč si troufá sahat zrovna na mé jídlo?! Opice si nic nedělá ze smíchu, blesku fotoaparátů ani veselého křiku a dál v klidu jí moji večeři...Nakonec mě vystrnadí i z mé židle. Zůstávám hladová, ale zbytek výpravy má zábavu a množství fotografií s opicí. Jde z náručí do náručí. Ze začátku je trpělivá ale po chvíli ji to mazlení přestává bavit... Mirku kousne do ruky a Vladanovi...pouští do klína přetrávenou rýži která rychle prošla jejím tělem...

 

    U mne ji zajímalo jen moje jídlo...

  


                                                                   S ostatními se mazlila…

A tak jsem z celé příhody s opicí nedopadla nejhůř. A můj hlad ukojuji mangem přímo ze stromu.
Nevěděla jsem, že mango je tak vysokým stromem. Snad vyšším než komíny fabrik. Jeden indián sedí v koruně, nepředstavitelně vysoko, a trhá plody. Druhý stojí dole a chytá je po jednom kusu do nějaké plachty. A tak celé hodiny. Čas tu opravdu plyne jinak než u nás... To mango je sladké, rozehřáté sluncem a nepopsatelné chuti. A ještě utiší můj hlad...
Když se vracíme naší "skořápkou" zpátky do Pucallpy, provází nás překrásný západ slunce. Je to to pravé poetické završení dnešního dne.

                                    

                Západ slunce na Ucayali
 

Velmi poučnou částí naší expedice byla i návštěva výzkumných a šlechtitelských stanic. Jednou z nich byl ústav u Pucallpy. Probíhají tam pokusy s pěstováním léčivých rostlin. Sazenice vysazují na různá podloží a zkoumají, jak se liší jejich vlastnosti od rostlin rostoucích v místech obvyklého výskytu. Je to proces na dlouhá léta. Z dosavadních zkušeností ale vyplývá, že největší obsah léčivých substancí mají rostliny z původního prostředí. Tato návštěva byla na naší cestě poznání rostlin velkým přínosem.


Z mého cestopisu:

…"Jsme v pěstitelském výzkumném ústavu. Vše zařídil Santos. I tady ho všichni znají a vítají se s ním jako s významným hostem. Ředitelem ústavu je jeho bývalý žák. Přerušil dovolenou, aby se nám mohl věnovat. Jeho přednáška je zajímavá a konkrétní.

Přede mnou jsou dvě větší rostliny - stojím před posvátnou rostlinou Uncaria tomentosa. Vedle ní je Uncaria guajanensis. Účinky se liší jen málo ale každá má jinak ohnuté trny. Kůry z nich jsou k nerozeznání. Ředitel nás vede do budovy a ukazuje fotografie z celého procesu od pěstování po sklizeň kůry. Já to již trochu znám, vypravoval mi o tom El Padre. Děláme fotodokumentaci.

 
Učíme se...                                                                               Sledujeme...




 


Jdeme zpět do zahrady, k vysokému stromu. Má bílou kůru. Ředitel ji nařezává nožem a hned se objevují kapičky "krve". Je to Sangre de drago. Jeho míza je téměř zázračná a má velmi široké použití. Dokonale a rychle hojí rány. Dívám se na Vladana. Má již dva týdny problém s prstem. Je nateklý, hnisá a bolí ho. Vidím, jak chvíli váhá. I když je trochu skeptický, nechává si nakonec prst tou živicí natřít...
A tak posloucháme, točíme, fotíme, děláme si poznámky. Přes cestu nám přeběhl tapír a zmizel v zelené tůni. Jsme tak zaujati, že nikdo ani nestihá nasměrovat kameru.

  
Santos ve svém "království"                              královna bylin - vilcacora...

Chodíme od stromu ke stromu, od keře ke keři a od sazenice k sazenici. Všímám si, že za námi chodí jako stín nějaký starý indián. Občas se skrývá za stromy. Co chce? Po chvíli nachází odvahu a míří k nám. V jedné ruce má sklenici a v druhé se mu kroutí malý had. Chce nám ho ukázat? Ne, on ho chce prodat! Cena je 2 sole. Mirka, která od začátku cesty touží odvézt si do Čech hada reaguje jako první. "JÁ ho chci!" A říká to takovým tónem, aby všichni věděli, že nemají šanci do tohoto obchodu vstoupit. "Dám ti za něho půl sola". Stařec kroutí hlavou. "Chci dva sole". Začíná smlouvání a my máme pěknou podívanou. Indián chce sole dva, Mirka přistupuje na jeden. Víc nechce ustoupit. "Vždyť ho nevypěstoval, chytil ho zadarmo a teď chce takové nehorázné peníze!" Oba trvají na svém. Začíná mi být trapně. Je mi líto toho starého člověka a konec konců je mi líto i toho hada. Mirky ne. Na co chce toho hada? Ať každý žije tam, kde je jeho místo. Najednou mě napadá šalamounské řešení. Přistupuji ke starci. "Dej mi ho,já ti dám za něho 4 sole". Neskrývá překvapení. Stojí jako solný sloup a dívá se na 4 sole ve své dlani. "To je jeho nejlepší kšeft", usmívá se Láďa. Sklenice s malým hadem je moje. Když pak vycházíme z ústavu pouštím zajatce opatrně na svobodu. Nechci, aby Mirka viděla kde... "Tak teď už vím, že svoboda stojí čtyři sole", komentuje Láďa. Najednou slyším za zády smích ostatních. Otáčím hlavu vlevo a co vidím: za křovím celou akci "svoboda" sleduje pár stařičkých indiánských očí...
Po návratu do hotelu sledujeme Vladanův prst. Druhý den otok mizí a bolest ustupuje. Za dva dny vypadá už moc dobře a po pěti dnech je takový, jako před infekcí! Tenhle zázrak se odehrává na našich očích. Je to naše empirické poznání účinku peruánských rostlin. Na vlastní kůži. Respektive na kůži Vladana. A tak už nemáme žádné pochybnosti o jejich zázračných vlastnostech. A nepochybujeme ani o cestě, kterou se vydáváme. Osud nám pomohl poznat a také sáhnout si na pravé poklady. Poklady Inků..."


 

                                           Zázrak:  Sangre de drago...

Naše expedice byla příliš krátká na to, abychom poznali většinu krás této země. Byla ale dostatečně dlouhá na to, abychom se mohli seznámit s peruánskými bylinami a jejich účinky. Měla a má obrovský vliv na náš další život a na naši práci. Po tom, co jsme zažili a co jsme se naučili, cítíme povinnost nenechávat si vše pro sebe. Povinnost dělit se o zkušenosti a pomáhat jiným. A protože Prozřetelnost rozhodla, aby věci poctivé byly více použitelné, prospěšné a trvalé, dělíme se o vše již skoro 11 let s Vámi...

 

Prezentované výňatky z cestopisu jsou částí připravované knihy a jsou duševním vlastnictvím M. Klopocké a L.Lásky a jejich práva jsou chráněna ©. Bez souhlasu autorů je zakázáno jejich kopírování, v celku i v částech, tisk a další zveřejnění v jakékoli podobě.
Na veškeré fotografie se vztahují autorská práva V. Janovského a autorů cestopisu.

 
 

 

                          
 

 
 

 
 



 




Informace
Důležité informace
Nakupování u nás
Kontakt
UNCARIA ČR, s.r.o.
Smetanova 3
466 01 Jablonec nad Nisou
Tel/fax: 483 330 600
GSM: 724 104 120, 775 103 506
E-mail: info@uncaria.cz
Newsletter




Copyright ©2017 Uncaria.cz | All rights reserved | Mapa stránek
Made by: Confusers.cz